3 vesnice se po černobylské havárii „ztratily“ mezi hranicemi Ukrajiny a Běloruska. Před lety je vymazali z map. De iure jsou vesnice ukrajinské, de fakto se nacházejí za hraničním přechodem.
Nejsou tady obecní úřady, obchody, školy, pošty, lékárna. Žijí tady ale lidé. Tři desítky těch, kteří nemohli opustit rodný kraj.
Krátké přiložené video je v ukrajinštině, ale je celkem srozumitelné. Plus jsem narychlo přeložil podstatné, zajímavé informace.
Dozvíte se v něm, jak vyrobit traktor z ledničky, jak se žije s zvýšenou radiací a s problémy, které způsobuje status „země nikoho“. O životě bez mobilního spojení pod zostřeným dohledem pohraničníků a vlků.
Pravidelně přes hraniční kontrolní bod oblast opouští jako jediný Michal, nejmladší obyvatel této zvláštní zóny. Nejbližší tržnice je 40 km daleko. Jezdí na kole, pak vlakem. Cesta do „civilizace“ mu zabírá 8 hodin. Při každé cestě se Michal bojí, jestli ho pustí zpět domů. Michal je zklamaný jak s ním jednají pohraničníci (kteří to popírají), hovoří o tom, že by raději žil v Bělorusku.
Lidé si na život v izolaci přivykli. 1x za rok vyjíždějí přes hranici na místní slavnost, stále doufají, že jednou, bude možné podobnou uspořádat i u nich doma.